Blanka Provazníková
O mně
Věřím, že mám koně vepsané v osudu ještě z dob dávno před narozením
a asi i proto jsem se narodila jako pravnučka sedláka z podhůří Železných hor.
Můj drahý pradědeček Antonín Dvořák choval koně a hospodařil. Když mu režim vzal pole i koně, tak šel za svými koňmi i do družstva, jen aby se jich nemusel vzdát (i když mu nepochopitelně a bolestně místo jeho koní v tehdejším JZD přidělili jiné koně). Koně ho provázeli po celý život a když už neměl koně velké tažné, tak si pořídil páru poníků.
Měli jsme s pradědou takovou smůlu, že já byla malinká když odešel a tak jsme bohužel nemohli užít společné chvíle při koních. Jeho krev mi ale koluje v žilách a já cítím hluboké propojení i když už tu mnoho let není.
V rodině ale koluje jedna historka, kdy mě byly asi dva nebo tři roky a děda přijel s párou koní před dům. Dospěláci si šli dát kafe. Najednou ale zjistili, že já tam jaksi s nimi nejsem. Hledali a hledali a našli mě, jak se před domem škrabu přes postraňky na kobylu (na kobylu, které se báli i dospělí). Vyškrabala jsem se, pomohlo chytit se ocasu. Kobyla samozřejmě věděla, oni vždycky ví…
Pro mě tu praděda pořád je a já pevně doufám, že se za mě nestydí!
V rodině další jezdec nebyl a tak jsem si prošla mnoha lety, kdy jsem na koně nesměla. Když mi bylo 13 let, tak jsem přes zákaz začala chodit do stáje Shagya arabských koní. Zůstala jsem mnoho let, udělala jsem jezdeckou licenci, jezdila, závodila ve vytrvalosti, obsedala.
Přes přemlouvání rodiči studovat nějaký smysluplný obor, jsem se rozhodla pro maturitu v oboru Chov koní, jezdectví. Jasně, že to moc k ničemu nebylo a moje studijní výsledky naznačovaly, že bych mohla mít i lepší vzdělání, ale já si prostě nemohla pomoct.
Stěžejní okamžiky v koňském životě pak cítím ještě dva.
Na jaře 2011 mě při obsedání vyložila má vlastní remonta a já se probudila v nemocnici.
Tato událost vedla k přehodnocení kompletního života s koňmi. Bylo nutné jít až do nejtemnějšího koutu duše, přiznat si mnohé chyby a hledat cestu ven. Našla jsem ji v práci typu vaquero horsemanship a jejich přípravy ze země i sedla. Nicméně delší zkoumání, trvající dodnes mi přináší pocit, že ani to přesně není moje cesta.
Vstupuje do toho ještě jedna událost z jara 2011 a to byl nástup do pracovní pozice managera prvního chovu plemene Mangalarga Marchador v ČR. Absolutně jsem propadla životu s mimochodníky. Brzy jsem ale pochopila, že dobrý mimochod používá jen kůň, který se správně nese.
Abych tedy mohla spojit rozvoj jezdeckého umění a jízdu na mimochodnících, začala jsem pracovat trošku jinak Řekněme více akademicky. Rozhodně netvrdím, že mám zkušenosti akademického jezdce, ale snažím se zahrnout dobré jezdectví do stavby kvalitního mimochodu. Věřím totiž, že dobrý chod vychází z dobré rovnováhy jakéhokoliv koně. Pokud mimochodník geneticky disponuje mimochodem, pak se jeho největší kvalita ukáže ve chvíli, kdy se kůň naučí sebenést v rovnováze a lehkosti.
Není to dobrá zpráva pro líné jezdce, ale pro dobře motivované jezdce, kteří si chtějí užívat mimochodu a zdraví svých koní.
Tudy tedy dnes vede moje cesta.
Pokud někoho zajímají frčky, pak jezdím 27 let, z toho 14 let se věnuji mimochodným koním, mám studium v oboru, propadlou jezdeckou licenci, do r.2013 jsem se účastnila vytrvalostních závodů na Shagya arabech (nějaká vítězství na oblastech, 4.místo na MČR, nejvíce si ale vážím dlouhověkosti svých závodních svěřenců Charloty a Sigity), v r.2011 jsem absolvovala stáž v Brazílii s certifikovanými kurzy jezdectví na Mangalarga koních.
Nic z toho ale nevypovídá o úctě a pokoře k pádům a opětovným vstáváním, kterou jsem nasbírala celou tou dlouhou cestou po boku koní, o nocích probděných nad myšlenkami jak posunout ten či onen problém na svojí cestě jezdectvím, o potokách slz když mi došlo že moje jezdectví je celé špatně ani o mnoha dalších duchovních lekcích, kterými člověk na takové cestě prostě musí projít, aby byl lepším jezdcem, lepším člověkem než byl včera.
